Fanfiction povídka na One Direction

Koláž hlavních hrdinů z povídky Můj příběh

 

Info k povídce Můj příběh

Ahojte, jak už jsem sem psala tak píšu novou povídku. Teď to bude fantasy. Taky jsou informace k povídce, potom jsem dám info k hlavním postavám.

Název: Můj příběh (Zatím nemám jméno) ;)

postavy: Adrian, Ellie, Sophie, Alex, Deren, John... (další postavy se objeví déle) ;)

kapitoly: chtěla bych, co nejdelší příběh takže se uvidí jak se bude dařit

k příběhu: příběh bude o vlcích - ve smečce (vlkodlaci jsou ne zrovna moc pěkný, tak fajn jsou ohavný) :)

Tohle jediný vám zatím můžu říct, protože ještě nejsem s příběhem moc daleko, takže se uvidí jaké budu mít nápady :)

Díky moc těm co čtou na mém blogu a prosím pište komentíky :)

Annie

Prolog

Ahojte lidičky, vím, že jsem sem nic dlouho nedávala tak sem dávám, prolog mé nové fantasy povídky :)

Tato noc měla být výjimečná. Pro všechny. Cítila jsem, že tato noc je něčím zvláštní. A opravdu. Podařilo se mi utéct od mé smečky. Prý rodina. Úplně to vidím, když od nich utekl i můj bratr. Ale já mám jiný důvod, on utekl, protože neměl naše rád, ale já je mám ráda. Utíkám, z domova kde mě nechtějí. Zavrhli mě, ale stále mě drželi doma. Dlouhý příběh s ne zrovna dobrým koncem.  Tak to holt někdy ve vlčích smečkách chodí. Už od našeho narození máme určené, s kým budeme, tedy koho si vezmeme a budeme mít potomky, kteří jsou určení k pokračování této „tradice“. Holt pravidla, ale pozor na mě. Já je nikdy nedodržovala, teda pokud mi něčím nevyhrožovali, což bylo dost často. Taková normální rodinná pohoda.

*********************************************************************************************

Tmou zasvítilo několik párů očí. Hrobové ticho prořízlo táhle zavytí a šustění lesa, kterým procházela část vlčí smečky. O pár desítek metrů před nimi stála dívka. Černé dlouhé vlasy jí jemně poletovaly okolo hlavy. Temně modré očí pozorně rentgenovali terén a naslouchala zvukům lesa. Očekávala nepřítele. Toho, kterému utekla. Vítr začal foukat prudčeji, až musela přimhouřit oči. Chlad jí pronikal černou koženou bundou až do morku kostí. Na opascích černých kalhot se jí leskne několik nožů. I ve vysokých terénních botách měla schované nože.
Černý vlk po boku temně hnědého si všiml dívky hledící na ně. V tom pohledu bylo něco, co ho uchvátilo. Odhodlání, ale zároveň strach. Ale z čeho. Čtyři vlci dívku obstoupili. Pomalu okolo ní postupovali a ona se po nich ohlížela a pevné v rukou sbírala dlouhé trochu zahnuté meče, které vypadaly jako z filmu o samurajích.
Dívka se jen bezradně rozhlédla a hned na to se zaměřila na černého vlka. Překvapeně se zarazila a zkoumavě natočila hlavu. Černý vlk sklopil uši, čekal, co udělá. Najednou se také přeměnila na vlka a vlci okolo ní zaskočeně a nespokojené zamručeli. Její srst byla černá jako uhel a oči stále modré. Vlčice přeskočila světle hnědého vlka a utíkala se pryč.

*********************************************************************************************

Už jsem se hodinu hnala jedním Lirimským lesem pronásledovaná dalšími vlky. Dorazila k pevnosti s vysokým oplocením, které nedokáže přeskočit. Otočila se na pronásledovatele a zvažovala možnosti. Vrhla se tedy na toho nejmenšího, ale nepočítala s tak rychlou reakcí. Vlk jí chytil za kožich a odhodil na stěnu. Ta pod tou ránou popraskala. Vlčice se postavila a výhrůžné zavrčela, ale stáhla se. Se strachem se přitiskla co nejvíce na zeď. Sklopila oči a čekala, co udělají. Neměla nejmenší tušení, kdo jsou. Najednou jsem ucítila tupou ránu na týle a zatmělo se mi před očima.

Černý vlk ze smečky, která pronásledovala naši vlčici, se proměnil zpátky do lidské podoby a rozběhl se k neznámé dívce, která se v bezvědomí svezla podél stěny.

Povídky

Ahojte lidičky, chtěla jsem se omluvit, že sem dlouho nic nepřibylo, ale nedostala jsem se na počítač. Ale jelikož následující týden, tedy hned po neděli, jsou jarní prázdniny, bude fůra času. Takže tu přibyde další kapitola True Love a moje další povídka pod názvem Můj příběh, jelikož jsem ještě nevymyslela název, snad časem. :)
Možná sem přibyde ještě prolog mé další povídky Light in the Darkness. Ale uvidí se. :)
Díky moc všem co sem chodí
                                                Annie
PS: pište mi komenty ke kapitolám prosím ;)

2. kapitola - Síla

Ahojky lidičky, po delší době přidávám další kapitolu
snad se bude líbit :)
teď se jen musí pracovat na třetí která není vůbec a vůbec celkově napsaná
KOMENTUJTE PROSÍM :)

Z pohledu Damona:

Z opileckého spánku mě probudí paprsky světla. Venku svítá, takže musí být tak šest ráno. Z toho světla mě pekelně bolí hlava, jo včera jsem to s tím pitím přehnal. Ještě že tam byla Daniell, která mě, pro mě záludným způsobem dostala domů. Od posledního panáka, který jsem do sebe hrkl, mám naprostý okno. Začal jsem se hrabat z postele a pohled mi padl na mě oblíbené dřevěné lehátko z 19. Století, na kterém spokojeně spí Daniell. Nevím, jak to dělá, ale já na něm nikdy nemůžu usnout, jak je tvrdý. Když jsem se k ní potichu přiblížil, teprve teď jsem si všiml, jak se za ty tři roky změnila. Zkrásněla. Její lehké bílé letní šaty zvýrazňují její dokonalé dlouhé nohy. Do obličeje jí padalo pár pramenů vlasů černých jako noc. Její vlasy jsou neuvěřitelně dlouhé. Jsou stejně dlouhé jako její letní mini šaty. Opatrně ji vezmu do náruče a přenesu ji na svou postel a přikryji letní dekou. Jen se zavrtí a spí dál. Vypadá tak nevinně. S úsměvem ji v naprostém tichu pozoruji. Uvědomím si, že ona má vše co má na nás Elena ráda. Stejně brčálově zelené oči jako Stefan a černé vlasy jako já. Akorát v těch očích jsou nezbedné jiskřičky, které mám tak rád. Teď si musím skočit do sklepa pro sáček krve z krevní banky, protože z té bolesti hlavy asi rozskočí hlava. V mžiku jsem zpátky. Miluji výhody upírství. Sáček vysaji coby dup a jdu si zase lehnout. Jaký blázen by vstával v šest ráno, ne? Když si lehnu, tak se na mě Daniell ze spaní otočí. Jemně ji pohladím po tváři. Ona dál spokojeně oddychuje. Ano, tato kráska a hodná holka je má kamarádka. K neuvěření co? Stefan to taky nechápe, vlastně já taky ne. Jsem rád, že ji mám. Za chvíli se zase dostanu do říše snů ….

Z pohledu Daniell:

Ze spánku mě vytrhne nepříjemně zářící slunce. Uvědomím si, že ležím v posteli. Zajímavé nepamatuji si, že bych šla do pokoje. Když se tak rozkoukávám, najednou mě něčí ruce stáhnou do prostředku postele a pevně obmotají okolo pasu. Když se otočím, Damon v klidu dál spí s mírným úsměvem. Jak se tak snažím dostat se z postele, aniž bych probrala Damona, dojde mi, že to nejde a zase spokojeně usnu.

Asi o dvě hodiny později se proberu. Otevřu jedno oko a pak druhé. Čekala jsem, kdy mi slunce začne zase nepříjemně svítit do očí, ale místo toho mě sledují nebesky modré duhovky. Damon se mírně usmívá. Líně se protáhnu a převalím se na břicho a sleduju Damona.

„Nezapoměl jsi, na čem jsme se včera shodli, protože si nejsem jistá přes to množství alkoholu, co jsi včera vypil?“

„Jestli myslíš tvůj měsíc volna, příroda, chata, jezero a my, ne to jsem nezapoměl, plány se nezapomínají, zvlášť ty suprový“

„A ani si s sebou nemusíme brát žádný jídlo, ani vaši tekutou stravu, já se o vše postarám“ oznámila jsem mu s úsměvem a zamávala rukama před obličejem

„Aha, co když ty tvoje čáry máry fuk nebudou fungovat?“

„Hele jak, za ty tři roky jsem se docela zlepšila, z těch knížek po mé rodině jsem se naučila docela dost zaříkávadel a všechny fungovaly“

„Fajn, jídlo je na tobě“ řekl v klidu a dál si hrál s mými vlasy.

„Jo, a abych nezapomněl, na chatě jsou jen dva pokoje, a jelikož bude Stefan s Elenou, tak budu muset být s tebou“ říkal mi to s takovou opatrností  až jsem se divila

„No problema, vždyť jsme přátelé“

„A je tam manželská postel“ pokračoval dál „a to ti vadit taky nebude?“

„Kdyby mi to vadilo, tak teď vedle tebe neležím“ vysvětlovala jsem mu pomalu, protože jemu to zřejmě nedocházelo. Jen překvapeně koukal a neříkal nic.

„No kdybych tohle navrhl Eleně, tak by mi řekla, že bude radši spát na zemi“

Tohle jsem vážně nechápala, ale nechtěla jsem to dál rozebírat

„No nic, vše vyřešeno, jen jim to oznámit, ale já jdu teď do sprchy“ hodila jsem po Damonovi nebezpečný pohled. On totiž rád využíval upířích schopností k okukování mě. Teď sice umím dělat silové pole, ale jemu důvěřuji, i když člověk nikdy neví, tak až se objeví první náznak, hned ho aktivuji.

Rychle vstanu z postele, popadnu jedno z jeho černých triček a spěchám do obří koupelny. Je tu obrovský sprchový kout obložený dřevem s proskleným výhledem na zbytek koupelny. Je tu i obrovská vana, dvě zrcadla a umyvadla s mnoha mýdly. Shodím ze sebe letní šaty a spodní prádlo, připravím si ručník a jdu do sprcháče. Zrovna když se otočím čelem do koupelny, mihne se vzduch a já vidím jen rozmazanou čáru. Ale i to mi stačí, aby mi to došlo. Jen se pousměju.

„Damone, jestli si myslíš, že jsi nenápadnej, tak příště radši ani nemysli“ houkla jsem na něj se smíchem

„ A v čem mám bejt nenápadnej?“ ozval se z obýváku Damon, a chvíli na to vykoukla z rohu pokoje hlava s tím nejnevinnějším úsměvem a pohledem. Samozřejmě to udělal naschvál, protože ví, že tenhle jeho pohled žeru.

„Zkus to ještě jednou, ale to nic neuvidíš“ nenápadně jsem se svému nápadu zasmála. My čarodějky umíme okolo sebe udělat silové pole. Než vylezu ze sprchy tak jsem ho aktivovala. Zrovna když jsem se vykláněla pro ručník, ucítila jsem na silovém poli pěkně silný náraz a potom se ozvala rána jako z děla a rachot nábytku.

„Damone jsi v pohodě“

„Jo, jo, jsem v po…“ Damon nedořekl. Všechno ztichlo a ozvala se malá rána, jako když něco upustíte na zem z ne moc velké výšky. Dostala jsem docela strach, protože upíří rychlost plus moje silové pole rovná se nic pěkného. Rychle jsem okolo sebe zavázala ručník a ještě celá mokrá se řítila do pokoje, kde jsem našla Damona. Ležel na zemi a z hrudníku mu koukal docela velký kus dřeva. Těsně vedle srdce. Ani se nehnul a trhaně dýchal. Vrhla jsem se k němu a dala si jeho hlavu na klín.

„Da – Damone, řekni něco“ snažila jsem se ho vzbudit. Nereagoval. Vzala jsem ten kus dřeva do rukou a snažila ho vytáhnou co nejopatrněji to šlo. Když se mi to konečně podařilo, zhluboka se nadechl a konečně otevřel oči. V očích se mu zračil obrovský strach. Rána se vůbec nehojila, teda jak je u upírů normální. Vyděšeně jsem na něj hleděla a nevěděla co dělat. V hlavě jsem měla totálně vymetýno. Jediné co jsem vnímala, byl strach. Obrovský strach. Jak jsem usilovně přemýšlela, najednou se mé ruce rozzářily zelenou září. Záře se potom změnila na bílou a mě úplně pohltila. Úlekem jsem úplně zkoprněla. Mé dlouhé černé vlnité vlasy změnily barvu na kaštanově hnědou, místo ručníku jsem na sobě měla bílé šaty dosahující až ke kotníkům. Damon na mě vykuleně hleděl, protože jsem se vznášela asi tak 20 cenťáků nad zemí. Jo já taky koukala celá vyjukaná. Neměla jsem zdání co se stalo. Zatímco jsem se zajímala o svou tajemnou změnu Damon se doplazil k nejbližší skříni a pomocí ní se snažil vyškrábat na nohy. S bolestnou grimasou ve tváři se držel skříně a hleděl na mě s otázkou v očích, na kterou jsem nedokázala odpovědět. Podle Damona jsem chodící encyklopedie, prej strejda Google a teta Wikipedia v jednom. Hned jsem k Damonovi plachtila. Doslova. Šaty za mnou vlály jako vlajka. Snažila jsem se zjistit jak je mu. Ale nebyl schopen slov. Rána se mu při mé přeměně zahojila, když jsem se ho polekně dotkla. Teď byl jen celkově vysílený a vyděšený. Damon a vyděšený, to mi nejde dohromady, ale teď mám jiné starosti než se zaobírat nesmyslností slov. Kulhavým krokem jsem ho dovedla k posteli, na kterou se svalil jako pytel brambor. Jenže mě chytil za ruku a žuchla jsem s ním.

„U všech původních, tak to byla ale pořádná řacha“ stěžoval si Damon

„Moc, moc se omlouvám, ale říkala jsem ti to“ snažila jsem se mu to vysvětlit. On mě už ale neposlouchal a okolo prstu si obtáčel moje kudrny a zamyšleně mě pozoroval.

1. kapitola - Návrat

Tak tady je částečný prolog a první kapča v jednom.

Nevím kdy přibyde druhá, mám školu nad hlavu :)

omlouvám se za pravopisné chyby :)

užijte si ji :)

---

Jmenuji se Danielle Reilingová a můj život nikdy nebyl nejjednodušší. Tedy možná byl, ale jen do doby než mi zemřeli rodiče. Bylo mi patnáct, když se to stalo. Nikoho jiného kromě nich jsem neměla. Čekat na to, až si pro mě přijdou sociální pracovníci a dají mě do náhradní rodiny jsem nechtěla. Tak jsem utekla. Všichni by tipovali, že další školu kromě základní nemám. Ale to je chyba. I když jsem neměla rodiče, tedy zákonné zástupce dostala jsem se na docela prestižní školu. Jazyky to bylo vždycky moje. Jazyková škola je úspěšně za mnou. Živím se jako překladatelka knížek, průvodce po památkách nebo se někdy poštěstí a pomáhám jako překladatelka na nějakých konferencích z cizích zemí. Peněz jsem měla přebytek a velké dědictví po rodině, ale nejsem jako ti bohatí z Hollywoodu a nevyhazuju za zbytečnosti. Je mi 20 let a na svůj věk mám v práci dobré postavení. Zrovna teď jsem našla dobrou práci a tak si balím saky paky a stěhuju se do Mystic Falls. Pro mě město známé. Zde jsem objevila své čarodějné schopnosti a našla dobré přátele. Ano, jak jste se dozvěděli jsem čarodějka. Svých sil nevyužívám, nemám proč. Bylo to hned po smrti rodičů, kdy jsem sem přišla, a v nebezpečí se aktivovaly. Od té doby jsem se je zkoušela naučit řádně ovládat. Také jsem se už od dětství učila boji a teď se to hodilo. Také jsem zjistila z některých kouzelnických knih, že čarodějky přestanou v 18 letech stárnout. Super. Tuhle výhodu jsem teda nečekala.

Když dotáhnu své obrovské cestovní kufry ke svému jeepu automaticky začnu hledat klíčky. Kruci kde jsou. Letí mi hlavou. Nechce se mi je hledat v prázdném domě, tak položím kufry natáhnu ruce před sebe, zachvíli se objeví záblesk a klíčky od auta mi leží v rukou. Kufry jsem s funěním vyzvedla a nastrkala do kufru auta a zasedla za volant. Cesta byla dlouhá a nudná. Pouštěla jsem si všechny své oblíbené hity až se mi chtělo trsat do rytmu. Ale seděla jsem za volantem a byla zodpovědná i za ostatní životy řidičů na silnici. Když jsem dorazila před penzion, zaparkovala a dotáhla ke dveřím svá obří zavazadla došlo mi to. Co když mě nepoznají a nepřijmou mě, tohle je jediný penzion široko daleko. Šlo mi hlavou. No nic, za pokus nic nedám. Dlouze jsem zazvonila a chvíli se nic nedělo. Začala jsem si podupávat do rytmu písničky, která mi hrála do sluchátek. Když už se otevřeli dveře, tak mi můj dotykáč, který jsem si teď kontrolovala málem vypadl z ruky jak jsem se lekla. Stál tam Stefan s knížkou v ruce. Jo bez té nedá asi ani ránu. Nadšeně jsem se na něj usmála.

"Zdravím Stefane" pozdravila jsem nadšeně.

"Ahojky Daniell" vypadlo z něj.

Takový obličej jsem u něj ještě neviděla. Musela jsem se mu zasmát. Zajímá mě, jak se bude tvářit Damon, až mě uvidí. S ním jsem hodně velká kamarádka. Taky to byl on, kdo mě zachraňoval ze svízelných situací při mém pobytu zde. Když už se Stefan konečně rozhoupal, popadl moje tašky a táhnul je dovnitř. Potom co jsem dotáhla třetí, zavřel vchodové dveře a stále na mě koukal jak na ducha. Radši jsem se koukla do zrcadla, které bylo poblíž, jak vypadám, ale všechno bylo jak má. Neuvěřitelně dlouhé černé vlasy, zelené nalíčené oči, úsměv na rtech a super krátké letní šaty.

"Stefane kde je Damon?" zeptala jsem se ho, když se k ničemu neměl.

"Jel něco zařídit do města" zamumlal.

"Aha, a kde se můžu ubytovat"

"Jo já tě dovedu do pokoje"

"Díky, a nemohl bys mi vzít ty tři kufry, když máš tu upíří sílu tak by ti to nemělo dělat problém, ne?"

"Jo, jasně"

Když mě vedl k pokoji, prohlížela jsem si dům, jak se za těch pět let změnil. Skoro žádná změna. Jen elektronika byla modernější, kuchyň nevysvětlitelně vybavenější, teda tím myslím jídlo, a některé pokoje převratnější. Když jsem nakoukla do jednoho z pokojů a viděla převrácený nábytek a kůly na zemi, otočila jsem se ke Stefanovi s nadzvednutým obočím.

"Katherine se tu na nějakou dobu zdržela"

"No to teda vidím"

Konečně ve svém pokoji. Ano slyšíte dobře. Tento pokoj mi patří pět let, od doby co jsem sem přišla. Kluci byli hodní, přijali mě mezi sebe, jejich tajemství jsem brala v pohodě, protože když jste čarodějky jen tak vás už nic nepřekvapí. Vše v pokoji tu bylo tak jak jsem odešla, jen elektronika byla nová. No, když mají hoši peněz. Začala jsem si z kufrů vyndávat věci. Musela jsem přerovnat knihovnu, protože byla plná Stefanových knih. Jsme s tímto úplně stejní. Damon jednou řekl, že knihomol jako Stefan už nemůže existovat, protože tuto možnost člověka je na věčnost vyčerpána. Jo, člověk jako Damon může říkat co chce, ale stejně bych se vsadila, že ani neví, jak knížka vypadá. Když bylo vše na svém místě, rozhodla jsem se prozkoumat půdu. Zrovna když jsem lezla po žebříku ozvala se zezdola dutá rána a nadávání.

"Doprčic, kdo sem dal ten kufr?" po hlase jsem poznala Damona.

Úplně jsem na poslední zavazadlo zapomněla. Stefan i se svou upíří silou tři kufry nezvládl, takže jeden zůstal dole. A to prý zachraňuje lidi a pere se s Damonem. To bych chtěla vidět. Vždyť ho "přepere" i pár zavazadel.

"Stefane, ty se stěhuješ?" tázal se Damon s nadějí v hlase.

Nechtělo se mi chodit ty schody dolů, ale hlavně jsem chtěla překvapit Damona. Tak jsem přelezla dřevěné zábradlí a skočila jsem dolů. No když zvládnu třípatrový dům, tak o patro méně snad zvládnu ne? Prosvištěla jsem ty dvě patra jako nic a přistála Damonovi na zádech. Omotala mu nohy okolo pasu a chytla okolo krku, abych z něj nespadla. Damon se neuvěřitelně lekl, až poskočil. Otočil hlavu já uviděla ty jeho krásné jiskřící modré oči. Potěšeně se usmál. Všimla jsem si, že z rohu ve kterém byla největší tma, nás pozorují Stefanovy zelené oči. Vypadali tak nějak zkoumavě.

"Stefane, jestli si myslíš, že jsi nenápadnej, tak radši příště nemysli" houkla jsem na něho.

On jen vyšel ze stínů a zamyšleně nás pozoroval.

"Vůbec ses nezměnila" žasnul Damon.

"No jo, před dvěma roky jsem přestala stárnout" usmála jsem se na něj.

"Jakže? Cože?" vykulili na mě oči oba bratři

"No však víte. Má rodina patří k nejstarším rodinám čarodějek a čarodějů. A některé rodinné linie jsou vzácné tak, že jejich členové nestárnou." Vysvětlovala jsem klidně.

"A jak to, že dokážeš ustát skok z druhého patra a náš dům má hodně vysoká jednotlivá patra" nenechal se odbýt Stefan.

Zakoulela jsem očima. Zase mu všechno vysvětlovat. Hodila jsem po Damonovi prosebný pohled.

"Daniell, nechceš vzít do našeho baru? Dlouho jsi tam nebyla a někteří tě zase rádi uvidí."

"Jasně, hrozně ráda. S Mattem si zase popovídáme, s tebou trochu popiju a potom se vrátíme sem."

"Tak se dobře bavte, stejně za chvíli přijde Elena" oznámil nám Stefan zacházející do kuchyně

"Kdo je Elena?" obrátila jsem se na Damona

"To je Stefanova holka. Však víš. Okouzlili jí svým šarmem, řekl že ji zachránil z auta, které sjelo do jezera, donutil nosit řetízek se sporýšem a dál a dál a dál"

"A tys jí neokouzlil?"

"Snažil jsem se"

Nechápavě jsem se na Damona podívala, ten jen pokrčil rameny a naznačil mi, že jedeme do Mystic Grill. Nasedli jsme do Damonova teréního Jeepu. Cestou jsme si povídali, co se tu důležitého stalo, když jsem tady nebyla.

"Prej tu byla Katherine na návštěvě"

Damon se kysele usmál. Vím co jim oběma udělala. Teda hlavně Damonovi. Říkala jak je miluje oba a nakonec mu řekla, že ho nikdy nemilovala. Víte jaká je to doba. 145 let věřil a pak tohle. Mrcha jedna. Damon byl pak jako vyměněný. Tichý, smutný, nenápadný. Starý arogantní Damon s hlouými připomínkami se stáhl.

"Snažila se Stefa zase dostat zpátky, ale byl to šok, když se tu objevila"

"Jo to chápu, zvlášť když Emily říkala, že je uvězněná v té hrobce pod kostelem s ostatními upíry"

"Tak jsme tady" oznámil mi Damon.

Už z dálky jsem viděla obrovský svítící nápis Mystic Grill. Ano, moc se toho za tu dobu nezměnilo. Vyskočila jsem z auta a pospíchala na Damonovu stranu auta. Nedočkavě jsem se na něj usmála. V jeho modrých hypnotizujících očích zajisřilo. Chytl mě za ruku a mířili jsme do baro-restaurace. Když jsme vešli bylo tam docela málo lidí. No většinou jdou zítra už všichni do práce. Damon jakoby mi četl myšlenky.

"A ty nejdeš zítra do práce?"

"Nastupuju až za měsíc"

"Tak to si ho trochu užijeme, ne?"

"Pojedeme k tej chatě u jezera?" podívala jsem se s napětím na Damona a čekala na odpověď, kterou si nějak záhadně dlouho promýšlel.

"Jasně a kam jinam, srpen na začátku a teplo hrozný. Vždyť víš jak je to schovaný v lese u průzračného jezera, nádhera"

"A pojede Stefan?"

"Ale budeme muset vzít i Elenu, ten se bez ní nehne, hlídá jí, aby se jí nic nestalo"

"Jo to je v poho, moc se těším, ale budem muset nakoupit jídlo, jedeme i my lidi"

"A ukážeš mi něco z tý tvý moci, třeba co teď umíš nově, Stefan se o to taky zajímá, protože máme ve městě jednu čarodějku z linie Benettových"

"Jo o téhle rodině jsem slyšela, do této rodiny patřila i Emily" mělo to sice znít jako otázka, ale bylo to prosté oznámení.

Hodila jsem do sebe panáka bílého rumu, zato Damon se u jednoho nezdržel a za chvíli před ním bylo na dvacet skleniček. Když se blížila půlnoc potácivě se postavil a chtěl zamířit k východu. Ale šel tím způsobem, že se sebou málem sekl na zem, tak jsem ho musela podepřít a s námahou jsem ho dostala k autu. Hledat klíčky se mi fakt nechtělo, tak jsem si kouzly otevřela dveře a opilého Damona usadila na sedadlo spolujezdce. Když byli u penzionu, nechtělo se mi tahat Damona z auta do pokoje, který je mimochodem až ve druhém patře naproti mému. Jednoduše jsem nás přenesla k němu do pokoje. Dostala jsem ho do postele a potom jsem se unaveně posadila na lehátko vedle postele. Jak jsem pozorovala spícího Damona, sama jsem se dostala do říše tmy.